Kožařská dílna 34
Kde a kým bylo vynalezeno vydělávání kůží není známo, avšak historické objevy prokázaly, že všechny národy od pradávných dob znaly upravování, vydělávání a barvení usní. Nejstarším způsobem vyčiňování kůží, o němž je v historických pramenech zmínka, je vyčiňování tukem, které bylo pravděpodobně kombinováno s vyčiňováním kouřem. Vydělávání kůží bylo ovšem velmi opovrhovaným řemeslem i v éře Starých Židů.
V dobách římských se výrobou zabývali výhradně řemeslníci, kteří již byli rozděleni podle oborů – koželuzi, kožišníci, barvíři usní.
Z Číny se dostal pomalu do Evropy kolem 7.století způsob vypracování kůže takzvané „bílé koželužství“, při kterém činili kůže s kamencem. Tímhle způsobem získali hodně měkké usně. Druhým rozšířeným způsobem bylo „červené koželužství“, což bylo činění rostlinami. Činicí břečku vytvořili z kůry dubu, z duběnky, ale používali i kůru kaštanu, vrby a listí ruje vlasatého. Na zbarvení usní používali většinou rostlinné odvary. Na žlutou barvu heřmánek, na červenou planou jabloň nebo granátové jablko, na černou barvu kreveň obecný a na hnědou duběnku.
Další vývoj měst po l0. století znamenal též rozvoj obchodu a řemesel. S tím rostla i moc vznikajících cechů, které se v době krize bránily zvyšování výroby a stanovovaly např. limity na zpracování počtu kůží v jednotlivých dílnách, zakazovaly reklamu, měnit výrobní postupy, odpíraly udělovat nová živnostenská povolení, a tak se většina tovaryšů stává zaměstnanci po celý život bez naděje na své osamostatnění.
A tak až konec 17. století umožňuje vznik manufaktur, protože stát má stále větší potřebu peněz a hledá způsoby, jak je získat mimo jiné i tím, že podporuje vývoj svobodné výroby, která by snesla i vyšší daňové zatížení. V českých zemích vznikly však první koželužské manufaktury až koncem 18. století.
Zavítejte do naší kožařské dílny a vyrobte si vlastní kožený měšec.
